Kletba zlatého květu je nejnovější počin Zhang Yimoua (Hrdina, Klan létajících dýk), a pokud se v jeho předchozích filmech o posedlosti barevnou organizací obrazu, občas přepjatých ženských postavách a megalomanských tendencích mluvilo spíše s úctou, tentokrát nabraly všechny tři oblasti patologických rozměrů a pod nimi se neskrývá vlastně vůbec nic. Film klouže po povrchu, vše je okázale evidentní, barevný manýrizmus jen namáhá oči a megalomanské inscenace bez emociálního podkladu nakonec jen donutí zamyslet se, kolik čínských vojáků se mezi statisty nahnalo.

Filmu škodí i rozetnutí na dvě poloviny – zdánlivě skrývající a okázale předvádějící. Celý film jsme uzamčeni s psychicky narušenými členy čínské císařské rodiny v paláci, kde jsou sloupy duhové, všechno hýří barevnými kódy výrazněji než krasohled a všude čekají desítky služebníků, aby vykonaly, co je zrovna potřeba (vytáhnout barevné rolety, stáhnout rolety atp.). Krutý císař se snaží zbavit své chudokrevné manželky, když jí nechá do pravidelně podávaného léku přidávat jed, následníci trůnu na sebe žárlí, a protože je jeden císařův syn z prvního – tajemstvím opředeného – manželství, nic mu nebrání spát s císařovnou.

V první půlce film odhaluje, jaká špína se za každým z členů rodiny skrývá, přičemž se ale tváří, že nám to vlastně neodhaluje a sledujeme vnitřní pnutí postav. Vyprávění je značně redundantní, protože jakmile se něco důležitého dozvíme, jiné postavy to ještě nevědí, ale aby něco udělaly, musí se to teprve dozvědět. A dozvídají se to jiné postavy, které by to tolik vědět nemusely... Aby film ale přece jen neopakoval několik od začátku rozvíjených traumat (císařovnino plánované spiknutí a vědomé trávení se, protože nemůže medicínu odmítat, aby se neprozradila), a peripetií (odhalování císařovy minulosti, pletky jednoho ze synů), snaží se ke konci „komorní části filmu šokovat“. A dostává se do oblasti naprosté karikatury...

Odhalování dalších a dalších intrik postav jde ruku v ruce s křečovitě konstruovanými konflikty mezi dalšími postavami, které vycházejí z informací o minulosti. Fričův slavný český film Prstýnek je mimořádně povedenou komedií, ale zkuste si jej představit jako regulérní psychologické a rodinné drama. Zvláště pak rodinné drama s postavami, které mají problém držet ve chvíli odhalování emoce na uzdě, a tak reagují na evropské poměry přinejmenším nepřiměřeně. Kletba zlatého květu se pohybuje na poli smrtelně vážně a okázale inscenované telenovely, která se uměle větví a rozrůstá až do chvíle, kdy už nelze dál komplikovat... a přijde na řadu její utopení v historické epopeji.

Snímek v jednu chvíli přepne do bojového modu a do dramatu postav se připletou komanda maskovaných bojovníků, kteří jsou tak strašně „cool“, že si při pronásledování hrdinské dvojice ujíždějící na koni i s využitím pouhého běhu nezadají s Prstenovými přízraku z Pána prstenů. Zjevují se odnikud jako v béčkových akčňácích nebo klasických wuxia filmech, ale tato stylizace už do světa Kletby zlatého květu (na rozdíl od např. Hrdiny) jednoduše nepatří a ostře se střetává s emocionálně na hranu možností vyhroceným „super-seriózním“ světem psychologického dramatu. Jakýkoli jejich vpád do scény působí jako čistá deus-ex-machina. Potřebujeme se zbavit postavy, která právě zešílela? Komando!

Přesun z individuality na masu ale nastane v závěrečné půlhodině, kde se konflikty mezi císařovnou a císařem přesunou do roviny vyřizování si účtů anonymními davy různě barevných armád. Masy zcela nedigitálních vojáků jsou sice opulentní, ale působí vzhledem ke komornosti celého dramatu podobně nepatřičně, jako by si rozhádaná manželská dvojice v nějakém současném americkém dramatu v poslední čtvrtině filmu řekla, že se nebude dohadovat z očí do očí, ale rozdá si to v historické počítačové hře s tisíci anonymizovanými vojáky. I ta striktní barevná uniformita deindividualizuje celý konflikt a pokud se zrovna neřítí desetitisíce šípů vzduchem, vrhají se na sebe jen různé barevné fleky. Rozeznáváme sice osobu jednoho z královských synů, ale to je trochu málo.

A když se pak v závěru film vrátí s morálním ponaučením o tom, jak také pomsta a nenávist může skončit (existuje jedno trefné české přísloví), nefunkčnost celého megalomanského projektu se odkryje ve vší monstrozitě. Jakkoli se brilantní herci (Chow Yun Fat, Gong Li) snaží, nemají šanci oživit svoje postavy zajaté v mantinelech bolestivě vykonstruovaného příběhu, kde je těch vzájemných konfliktů tolik, že se vlastně všechny vyruší a gradované emocionální výbuchy či velká gesta působí spíš jako parodie. Chybí jim alespoň špetka nepřestylizované přirozenosti bez všudypřítomného „barvitého“ kašírování. A právě naprostá absence přirozenosti dělá z vysoce umělecky se tvářícího díla jen midcultovou banalitu, které asi „naletí“ jen málokdo...