"Pokud svobodný by člověk kráčel tudy, v těch nesčetných staletích, co přijdou, nechť naše hlasy zazní k němu z prastarého kamene. Běž, poutníku a zvěstuj Sparťanům: Že mrtvi tady ležíme, jak zákony kázaly nám. Statečný král Leonidas a jeho tři sta, tak daleko od domova, položili životy nejen za Spartu, ale za celé Řecko."

Ten příběh by měl znát každý, kdo alespoň trochu pravidelně docházel na základní školu. 480 let před Kristem se Peršané vedeni králem Xerxem rozhodli rozšířit své už tak obrovské impérium a podrobit si řecké území. Na něm žila řada samostatných kmenů, nezávisle vládnoucích měst a oblastí, které byly po většinu času znesvářené, ale před perskou hrozbou musely odhodit svou řevnivost a spojit síly, aby bojovaly proti společnému utlačovatelskému nepříteli. Jenže to nebylo až tak snadné. Nakonec se činu chopili udatní a legendární válečníci ze Sparty a velmi směšná hrstka vojáků se šla utkat s impozantní a ohromitánskou perskou armádou. Ve škole nás učili, že 300 Sparťanů bojovalo s milionovou spojeneckou armádou Persie a vítězit se jim dařilo jen díky vhodně zvolenému místu boje v úzké soutěsce u Thermopyl.

Pravda byla nejspíš poněkud jiná. Persie neměla ani milion vojáků a Sparta nešla bojovat jen se třemi stovkami udatných, ale i s tisíci dalších spojenců z řeckých měst. 300: Bitva u Thermopyl si však rozhodně nehraje na nějaký historicky přesný dokument. Režisér Zack Snyder, který ze světa reklam zavítal mezi celovečerní filmy svým velmi vyvedeným remakem Úsvitu mrtvých, se rozhodl natočit příběh o nepřemožitelných Sparťanech podle comicsu. A podle toho také vypadá výsledek. Comics 300 Franka Millera (vyšel i u nás, na křídovém papíře, ve velkém formátu a za velkou cenu) není zrovna historickým eposem, který by se nám snažil popisovat historii (ačkoliv se až nečekaně věrně drží těch nejznámějších faktů). Je spíše příběhem odvážných mužů, jejich udatných činů a nezlomné, od mládí kované vůle. Příběh comicsu je vlastně docela prostý a jeho síla spočívá především v jeho výtvarném ztvárnění a atmosféře.

Toho se drží i 300: Bitva u Thermopyl. Zack Snyder se film rozhodl natočit podobným způsobem jakým vznikla předchozí adaptace comicsu Franka Millera Sin City. To znamená, že se ve snímku neobjeví jediný záběr pořízený v exteriéru a naprosto všechno se točilo před modrým nebo zeleným pozadím, do nějž bylo vše přidáno digitálně. Daleké scenérie, ohromné bitevní scény a stylově zbarvené nebe, to vše vzniklo až v postprodukci na počítačích, a to vše zároveň dotváří specifickou comicsovou atmosféru filmu. Zack Snyder zkrátka natáčel comicsový film, a proto použil zcela nerealisticky působící prostředí. Barvy všech scén jsou přesaturované, spousta záběrů působí spíš jako umělecké kresby a každé políčko filmu by se dalo vytípnout a vylepit na zeď jako plakát. A stejně jako v Sin City, i zde spousta záběrů věrně kopíruje obrázky z comicsové předlohy Franka Millera.

Umělecká stylizace je jedna věc, ale tou důležitější je, jak to vlastně všechno působí na diváka. A věřte, že tato „artistní umělost“ filmu příliš neprospívá. Kvůli ní jsem se nikdy nedokázala do filmu ponořit natolik, abych události prožívala spolu s hrdiny. Všechno, co se na plátně děje (a že je k tomu správnému zážitku potřeba HODNĚ velké plátno a dobrý zvuk), vypadá nádherně, místy dokonce i revolučně, ale to je jediný dojem, jaký jsem z těch vytříbených obrázků poskládaných za sebe měla. I když se trikaři hodně snažili (rozpočet filmu ovšem nebyl příliš vysoký, pouze 60 milionů dolarů), klaustrofobičnost prťavých studií je z filmu cítit, i když byl za herce dosazen na kilometry vzdálený horizont. Někdy si dokonce všimnete i nepříliš šťastně nasvícené scény, jež zrovna dvakrát neladí s okolní CGI grafikou.

Abychom ale jen nekřivdili, občas dokáže 300: Bitva u Thermopyl vypadat přenádherně. Zejména během akčních scén je slast film sledovat. V nich Zack Snyder popustil uzdu svému umu a comicsová nadsázka v bojích prýští z každého záběru. Sparťanští hrdinové si klestí cestu nepřáteli, film občas zrychlí, jindy zase zpomalí, všude létají končetiny, hlavy a zpomalené cákance krve. Režisér dokáže i díky dobré práci s atmosférou a hudbou vyvolat až mrazení v zádech (když se Leonidas vrací jako dospívající muž s kůží vlka, kterého vlastnoručně zabil, a hrají do toho impozantní chorály, skutečně to funguje). A dokonce i ti herci, kteří jsou nuceni odříkávat mnohdy poetické a zvukomalebné monology vybrané přímo z comicsových bublin, se hodně snaží. Ačkoliv spousta replik skutečně působí jako odříkávané básničky. Postavy často vykřikují hrůzně patetické fráze, v nichž se neustále opakuje, jak jsou Sparťani hrdinní a nepřemožitelní. Takový Gerard Butler v roli Leonida přesto ustojí všechno na svém charismatu.

Velkým problémem 300: Bitvy u Thermopyl je ale přílišná přímočarost a příběhová jednoduchost. Neubránila jsem se dojmu, že celý film je vlastně jen o tom, kterak se parta udatných Sparťanů a několika spojenců vydá k průsmyku, počká si na Peršany a bojuje tak dlouho, dokud nepadne. Je to maso, všichni dokazují, jací jsou drsňáci, a že maskulinní Sparťané s naolejovanými svalnatými těly a koženými slipy byli ta nejodvážnější a nejhrdinnější sorta lidí pod sluncem. Tvůrci se sice rozhodli zahrnout do filmu i vedlejší dějovou linku (v comicsu nebyla), v níž se manželka Leonida snaží ve Spartě zajistit posilu pro svého muže. Ale ani ta, přestože ukazuje, že i v antické době všude bujely intriky a touha po moci, snímku na komplexnosti příliš nepřidává.

Třístovka obsahuje i pár „skrytých“ témat jako je konflikt Západního a Východního světa (mnozí zde možná budou hledat paralely se současností), naznačuje, že spartská demokracie nebyla zase tak košér (všichni proklamují, že svým vítězstvím Sparťané ochrání svobodu a demokracii, ale za rohem shazují postižená nemluvňata ze skal a všechny děti musejí podstupovat tvrdé vojenské tréninky, které když nezvládnou, nejsou hodni života ve Spartě apod.). Ale film je převážně pouze o tom, jací byli ti Sparťané hustí drsňáci. Když to zdůrazňují párkrát, rádi jim to věříte a tetelíte se nad oním testosteronovým nábojem. Když to slyšíte už po dvacáté, říkáte si, že už to chápete a možná by to už stačilo.