Letec
Letec
Geniální matador Martin Scorsese zapomněl na svou zuřící podstatu a vydal se sbírat ceny s vykastrovaným portrétem létajícího psychopata ve famózním podání božského Lea. Připoutejte se, prosím, startujeme.
Tři roky uplynuly od rozpaků s newyorskými gangy a oslavovaný veterán filmové režie se znovu vrací do záře recenzentských reflektorů. Jako již poněkolikáté s portrétem osamoceného muže, který bojoval se systémem, měnil ho zevnitř a přitom nedokázal zapadnout do jeho těsných škatulek „normálnosti“. Scorsese nám předkládá další ze svých velkolepých projektů, snímek o výstředním vizionáři, jehož filmová pouť začala i skončila slovem karanténa, ve svém zdánlivě sevřeném boji o věhlas se však stihla nemile rozklížit.
Howard Hughes měl to štěstí, že po rodičích zdědil víc než jen Škodovku 130. Na kontě se mu usádlily miliony dolarů a on jako dvacetiletý mladík plný ambicí s nimi začal vyvádět hříšné věci, tj. točit drahé filmy s letadýlky, vyrábět nevídané aeroplány (čím větší a rychlejší, tím lepší, to dá rozum) a souložit s All-Star teamem ženské krásy. Za bezmála třicet let své veřejné promenády toho nebylo málo. Přinejmenším dva výpravné filmy Hell´s Angels, rozepře s poválečnou nomenklaturou, lámání aviatických rekordů a vztahy s Katherine Hepburn a Avou Gardner si bližší prozkoumání zaslouží. S Martinem Scorsesem si všechny Hughesovy excesy, profesní úspěchy a osobní prohry, které od dvacátých let do roku 1947 formovaly jeho výjimečnou osobnost, můžete užít až do dna Hughesovy mysli.
Letce provází nadšení sahající až nad mraky, jimiž proplouvají Howardovy nejlepší stroje. Prvních třicet minut vám jasně odpoví proč. Howard Hughes natáčí Hell´s Angels a Scorsese servíruje úchvatné manévry dvouplošníků, jakkoliv trikově nevyrovnanou, stále úžasnou vizuální žranici. Stařík Marty nás svým nenapodobitelným citem pro obrázky bude oslňovat snad i nad hrobem. Pořád zvládá držet tempo s kvaltující dobou, prezentovat honbu za rychlostním rekordem jako takřka klipovou adrenalinovou show, vyžívat se v tradičních kamerových jízdách i dokonale naplánovaných táhlých záběrech, při nichž kamera rotuje kolem své osy a zabírá plánovaný chaos ve filmovém studiu. A přitom neztratí kontakt s nostalgickou atmosférou předválečné Ameriky.
Mohli bychom se dlouze rozplývat nad výtečnou kamerou Roberta Richardsona a nablýskanými retro kulisami, ale v tříhodinovém dramatu se i sebelepší technické radosti po chvíli okoukají a spadnou na úroveň runwaye, na níž musí vzlétnout a přistát stejně kvalitní stroj. Není důvod jásat nad Scorseseho ověřenými finesami, které protentokrát obohacuje líbivé, inscenační zneužívání reflektorů a světel vůbec. Možná když by se s klasickou realizační precizností vytasil český človíček, zamáčkl bych slzu. Ve Scorseseho případě je to však pouze nutná a očekávaná záminka k předložení velkého příběhu. Ten se ale díky Johnu Loganovi nekoná.
Scénář hollywoodského rutinéra splňuje všechny požadavky na životopis z továrny na sny. Vyhýbá se razantním soudům, namísto interpretační nesmlouvavosti, namísto rozervanosti a výstřednosti hodné excentrika Hughesova ražení, vyjíždí z výrobního pásu další nic neříkající prefabrikát, jenž místo zobecnění či novátorského přístupu nabízí snadno zaměnitelný výřez z osudu jedné osobnosti. Hughes točí filmy, Hughes vyrábí letadla, Hughes bojuje s politiky. Tři dílčí aktivity se spolu sice snaží tvůrci propojit pomocí paralely letadla-ženy či Howardových duševních problémů, ale na naddimenzované ploše se jim to nedaří tak, aby kariéra Howarda Hughese byla nezapomenutelnou látkou pro výpravný film, a ne jen obrázkem kariéry Howarda Hughese.
Ne každý život by si v typickém hollywoodském zhmotnění zasloužil pozornost, ovšem i ze sebe obyčejnějšího osudu lze umnou manipulací vydolovat genialitu. John Logan měl práci usnadněnou širokým záběrem Hughesových zájmů, vděčnou kombinací slávy, nedoslýchavosti a magořiny. Svou životní šanci však neustál, a tak Letci jednou upadnou křídla, jindy podvozek, to zrovna která část vystoupí z celku a upozorní na jeho roztříštěnost a nekompaktnost. K čemu je krátký štěk z návštěvy u rodiny Katherine Hepburn? Po další návaznosti ani památky. Loganovi utíkají pod rukama minuty a přitom bez rozpaků opakuje i několikrát osvětlené okolnosti. K vyjádření podjatosti senátora, jenž předsedá poválečnému slyšení s Hughesem, by dokonale stačil dialog mezi Alanem Aldou (říkejme mu Výborný 1) a Alecem Baldwinem (Výborný 2). Logan však rozepisuje jednoznačně srozumitelné motivace do dlouhého rozhovoru, v němž Hughes i senátor akorát doslovně pojmenují svá stanoviska.
I Scorsesemu se v Loganově kolovrátku zamotávají nitky. Ztrácí se údernost první poloviny, zapomenuty jsou fantastické scény s dvouplošníky, uhrančivá projekce Hell´s Angels nebo půvabně pojaté začátky vztahu mezi Kate a Howardem. Tak jako se propadá Hughes do pekla svého podvědomí, klesá i Letec do nižších vrstev atmosféry. A ano, zavítá mezi nás i nefalšovaná nuda, to když Hughese popadne ultimativní depka a na dlouhé minuty se zavře do soukromého kinosálu. Logan pomalu rozvíjí již vyslovené věci, nebo přes dveře opakuje úskalí vztahu s hlavním konkurentem a Howardovou životní láskou. Nic víc. Ve chvíli, kdy by psychickému peklu prospěl závan Aronofského sugestivity, zkratka nebo zintenzivnění, však Scorsese mlčí… a všechna tíha zůstane ležet na DiCapriovi.
Scorseseho De Niro 21. století je naštěstí nejsvětlejším prvkem celého vyhlídkového letu. DiCaprio předvádí jeden z těch výkonů, pro něž je přívlastek ŽIVOTNÍ ideálním shrnutím veškerých titěrností, kterými během tří hodin takřka výhradně udržuje divákovu pozornost. Nedoslýchavý, zmateně přitakávající, zašpiněný a šílený, to jsou polohy, v nichž DiCapriův um podpírá celou Scorseseho pompéznost. Nebýt jeho osobního kouzla, zapadl by Letec do fádního průměru bez ohledu na míru zvrásnění Hughesova čela. Z Cate Blanchett tolik nadšený nejsem. Jednak mi její vychvalování přijde už jako nezbytné společenské klišé a navíc jsem jí na očích až příliš často viděl marnou snahu podobat se Katherine Hepburn a spatřoval v tom prázdnou manýru (ostatně tak působí celá nesmyslně dobarvená scéna golfového svádění). Na druhou stranu, Cate bude mít vždycky víc charisma než celý volební štáb Johna Kerryho. I proto pak obsazení totálně matné Kate Beckinsale vypadá jako nešikovný kameňák, zvlášť v konkurenci Výborného 3 Johna C. Reillyho, Výborného 4 Iana Holma a kratinkého Výborného 5 Juda Lawa.
Měli bychom končit, ale ještě jednu facku si neodpustím. Letec je v mých očích zosobněním filmového pokrytectví, neupřímnosti, s níž se chodí škemrat o Oscary. Když Leonardo DiCaprio děkoval na Zlatých glóbech za ocenění, zmínil se o Howardu Hughesovi jako o sexuálním maniakovi. Leo mě překvapil. Myslel jsem si, že Hughese díky filmu znám, ale takto razantní a přímá formulace mě během sledování filmu ani na okamžik nenapadla. Jistě, Howard to se ženami umí, vystřídá za film čtyři krasavice a s mnohými dalšími zakotví na titulních stránkách bulváru. Pod vztahovou pokličku ovšem nahlédneme pouze v případě Katherine Hepburn. Náznakově se sice seznámíme i s Avou, ale v rámci tříhodinového opusu, v němž se musíme zajímat o každý nýt „přiblblých letadýlek“, tohle odfláknutí jedné z určujících stránek Howardovy osobnosti nelze přehlédnout.
Vztahy k ženám přitom ve Scorseseho díle představují nenahraditelný způsob k poznání jeho mužných a rozporuplných hrdinů. Casino stojí na vztahu De Niro - Stoneová, Jake LaMotta by bez mlácení manželky nebyl tím úžasným a přitom odporným Zuřícím býkem a i maskulinní svět Mafiánů se jednoduše potřeboval opírat o rodinné zázemí. Když se v Ganzích New Yorku Cameron Diaz pouze nejasně ochomýtala okolo obou znesvářených stran, hned se to (byť jako jeden z mnoha záporných faktorů) projevilo na dějově rozplizlém výsledku. Proto neměl být Howard Hughes sexuálním maniakem pouze na pódiu v Los Angeles a ve filmu zůstat u sympaťáka s nevinou chlapeckou tváří, který sbalí jednu servírku a jednou se o svých záletech pohádá s Katherine.
S pravým pojmenováním takto kontroverzních věcí by Letec mohl získat nový prostor k rozletu, doširoka v něm roztáhnout křídla a vymanit se ze své povrchnosti. Jenže pak by si Scorsese a Logan mohli nechat zajít chuť na nízkou přístupnost PG-13 (točit film o sexuálním maniakovi pro třináctileté děti je vskutku podivné) a taktéž na Oscary, které tradičně preferují vyklidněné filmy pro celou rodinu. S těmito ústupky se nedokážu smířit a jakkoliv Scorseseho obdivuji za celoživotně vysoký standard, pokud svého vymodleného plešouna opravdu získá za Letce, radši na tohle nepovedené splácení starých dluhů rychle zapomenout. Protože jakkoliv se promítá výborně natočená pastva pro oči, geniálně zrežírované pasáže i celkový feeling, příslušející komplexní a vyvážené filmové události, novému Scorsesemu prostě chybí. A ty čtyři vychrtlé hvězdičky pod článkem mohly být při malinko nižších hodnotách na vizuálním barometru klidně silnějšími třemi.