Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dreamgirls

30. 3. 2007

Dreamgirls

V roce 1982 vyhrál šest divadelních cen Tony Awards broadwayský muzikál s názvem Dreamgirls, jehož děj byl velmi volně inspirován historií černošské skupiny The Supremes a hudebního vydavatelství Motown Records. Už od té doby se snažil Hollywood podle něj natočit film, ale stále to nevycházelo. V roce 2002 však měla podobná divadelní muzikálová předělávka ohromný úspěch jak u diváků, tak u kritiky, a vysloužila si nakonec šest Oscarů včetně nejlepšího filmu. Šlo o Chicago, ke kterému napsal scénář režisér Bill Condon. A právě jemu spadl do klína projekt Dreamgirls.

Condonův muzikál nyní také sbírá jednu cenu za druhou. Má na kontě osm nominací na Oscara (v tomto ročníku s přehledem nejvíc), tvůrci si už za něj odnesli tři Zlaté globy a očividně se Dreamgirls líbí i divákům, jelikož celosvětový výdělek filmu už přesáhl 100 milionovou hranici.

Dreamgirls jsou tak trochu poctou americké černošské hudbě a jejímu vývoji. Do příběhu jsou zahrnuty všechny její změny od 60. do konce 70. let. Vlivy, které působily na změny stylů jako válka ve Vietnamu nebo boj za rovnoprávnost afroameričanů. Pro hudební znalce jistě výživné sousto, ale z pohledu čistě filmového fanouška se nejedná o nijak extrovní dílo. Jako filmový muzikál jsou totiž Dreamgirls poněkud rozporuplné. Vypadají velkolepě a všichni herci se snaží, seč jim síly stačí, ale jejich příběh je jen předvídatelnou pohádkou.

Hlavní dějová linie Dreamgirls vypráví o vzestupu a pádu skupiny The Dreamettes a současně také o vzniku hudebního vydavatelství zaměřenoho na černošskou muziku Rainbow Records. Ústřední pěvecká diva Effie Whiteová (Jennifer Hudsonová), krásná Deena Jonesová (Beyoncé Knowlesová) a Lorrell Robinsonová (Anika Noni Roseová) neustále obrážejí talentové show, aby si jich někdo všiml. Už toho ale mají dost, chtějí konečně vydělat nějaké peníze a pokud jim to nevyjde tentokrát, nejspíš to už vzdají. Protože se ale nácházíme ve filmovém světě, právě ta poslední talentová show jim vyjde.

Všimne si jich bystrý prodejce aut Curtis Taylor (Jamie Foxx), který by velice rád otevřel svou vlastní hudební vydavatelskou společnost a díky svým kontaktům se mu podaří najít dívkám práci na pozici doprovodných zpěvaček vycházející soulové hvězdy Jamese "Bouřliváka" Earlyho (Eddie Murphy). Effie věří ve své pěvecké schopnosti a pozice pouhé sboristky se jí nijak zvlášť nezamlouvá, ale finanční tíseň ji nakonec přesvědčí. S Jamesem jezdí po městech na turné, Lorrell s ním naváže bližší vztah a korpulentní Effie se podaří klovnout samotného Curtise.

Možná i díky tomu se dívky vybojují do takové pozice, aby mohly začít koncertovat samostatně. Jenže aby měly pořádný úspěch, musejí mít i komerční potenciál a ten podle Curtise zhoršuje právě Effie v pozici hlavní zpěvačky. Rozhodne se jí upozadit a do popředí místo ní umístit sexy Deenu Jonesovou. Má sice horší hlas, ale mnohem lépe vypadá. Tak to v showbyznysu prostě chodí. Úspěch se dostaví, ale s ním přicházejí i jeho stinné stránky. Hádky, rozkoly, bezmezná tužba po penězích... znáte to.

Dějově jsou Dreamgirls tou nejpřímočařejší pohádkou ze světa hudebního showbyznysu za poslední dobu. Trio neznámých zpěvaček se proslaví, potom se pohádá, téměř rozpadne a nakonec nás zcela jistě čeká jímavé znovunalezení přátelství. Na žádné složitější odbočky není v muzikálu čas, poněvadž v tomto žánru musí převažovat zpěv nad slovy, dialogy a budování zápletky. Ale když už v muzikálu není výraznější děj, musí se diváka dotknout alespoň emočně. A to se Dreamgirls příliš nedaří.

Zatímco v Moulin Rouge! stačilo, aby nezpěvák Ewan McGregor zazpíval dojemnou píseň o nešťastné lásce, a už měli všichni slzy v očích, v Dreamgirls zpěvačka Jennifer Hudsonová v roli Effie sice ohromuje svým vibrujícím hlasem, ale když zpívá o opuštění a ztrátě kamarádství, emoce z toho nečíší. Zkrátka je to jen velmi dobře odzpívaná písnička. A to platí pro mnoho dalších muzikálových momentů ve filmu. Některé jsou působivější (například muzikálně pojatá hádka během rozkolu skupiny s Effie je rozhodně nejlepším momentem filmu), některé vyloženě trapné ("Jsme přece jedna rodina!").

Co nedotahuje scénář, to alespoň částečně vyvažuje režie Billa Condona. První třetina filmu je skutečně impozantní. Vypadá jako jeden dlouhý videoklip. Zběsile sestříhaný, se zajímavými filmařskými nápady (v jedné scéně je v jediném záběru a otočení kamery vidět zkouška a nakonec i samotný koncert) a plný barev a vkusného retro nádechu. Postupně ale tempo zpomaluje, dialogy dostávají víc prostoru, muzikálová čísla občas působí až příliš přetaženě a přechody z dialogů do zpívaných částí mnohdy působí poněkud nepatřičně. Bill Condon se navíc filmu snaží nepříliš obratně dát i nějaký ten politický přesah, ale to mívá ve výsledku spíše rušivý efekt. Effie si například v jedné scéně povídá s Curtisem Taylorem na ulici Detroitu a všude okolo nich panují nepokoje, protože je zrovna doba boje o rasovou rovnoprávnost. A oni dva se chovají skoro jako by mezi tou vší panikou ani vůbec nebyli a šlo jen o nafilmované pozadí.

Ani všude adorovaný výkon Eddieho Murphyho není zas tak výjimečný. V Dreamgirls je snesitelný, umí docela slušně zpívat, ale žádný silnější moment tu vlastně ani nemá. Všechny - včetně nevýrazného Jamieho Foxxe - s přehledem přehrává Jennifer Hudsonová, která nejenže zpívá podstatně lépe než Beyoncé, ale umí dokonce i hrát. Přitom jde o její vůbec první roli - ještě minulý rok byla neznámá dívka, která se přihlásila do SuperStar.