Chyť mě, když to dokážeš
Chyť mě, když to dokážeš
Steven Spielberg se opět vrací a stejně jako v případě Schwarzeneggerova Terminátora nepochybujeme, že jeho návrat nepřehlédneme. Chyť mě, když to dokážeš je opět mistrovsky odvedenou prací, proti které nelze mít z filmařského hlediska ani minimum výčitek... platí to ale i u hlediska diváckého?
Tuším, že hned v úvodu většina recenzentů připomene, jak dopadl Spielberg se svým prvním pokusem o komedii. Nemusím tedy o 1941 nějak obšírněji hovořit, nehledě na to, že se jedná o komedie natolik odlišné, že je takřka nesmysl označovat je za stejný žánr. Považujete Forresta Gumpa za komedii? Pak je komedií i Chyť mě, když to dokážeš. Celý film totiž balancuje na přesně vyvážené hranici mezi tragikou a komikou. Frank W. Abagnale jr. je na svém útěku před sebou samým vlastně velmi osamělý. Jediní lidé, kterým na něm opravdu záleží, jsou jeho otec (kvůli kterému prakticky všechno dělá) a agent FBI (jenž mu to odmítá prominout a jeho smyslem života se stává Abagnaleovo dopadení). Všichni ostatní, s nimiž se Frank na své odyssee potkává, jsou jen "přátelé na jedno použití", jakých s dostatkem financí a hereckého talentu vždycky potkáte fůry.
Nemohu říci, že bych se při sledování filmu nesmál, ba u některých narážek a situací jsem se přímo kácel smíchy pod sedadlo, ale film jako takový zase tak humorný není. Objevují se v něm typické "spielbergovské“ motivy, ať už je to legendární vztah otce a syna, objevující se takřka v každém jeho snímku, krize rodiny či klasický motiv jedince, hozeného do situací, z nichž se musí vyhrabat sám. A právě fakt, že film sám komický není a komické jsou jen některé situace v něm, tvoří zásadní propast mezi 1941 a Chyť mě, když to dokážeš.
Celý film je natočen podle reálné události, jak hlásá úvodní titulek, která tentokrát nefunguje jen jako berlička pro vyřádění filmařů, ale naopak snímku dodává sílu. Nemůžete říct, tohleto už teda přehnali, neboť právě ty nejšílenější scény se opravdu staly, ať jsou to různá Frankova vydávání se za někoho jiného nebo vrcholná scéna filmu, kdy se Frank snaží uniknout agentům FBI na přeplněném letišti v doprovodu osmi krásných letušek. A když si tohle uvědomíte, dostanete na snímek zcela jiný pohled, než kdyby vám to Spielberg prozradil až na konci, a nebo vůbec. Jedinou "historickou nepřesností" je postava agenta FBI Hanrattyho. Upřímně řečeno nevím, jestli existoval či ne, neboť závěrečné titulky jeho osobu teoreticky potvrzují, ale určitě to nebyl jen on, kdo Abagnalea chytil, nýbrž celý tým lidí.
Frank W. Abagnale jr. není žádným záporákem, jen velmi inteligentním klukem, který v nouzové situaci objevil možnosti využití svého hereckého talentu a padělatelských schopností k vlastnímu prospěchu. Nehledě na to, že všechno dělá jen proto, aby dokázal svému otci, že někdo je a zároveň spojil dohromady to nejdražší, co měl, tj. rodinu. Stejně tak Hanratty nepřípomíná ani náhodou Samuela Gerarda z Uprchlíka, ba naopak v dopadení Franka vidí spíš věc osobní cti než buldoččí touhu nesympatického naháněče ze zmiňovaného thrilleru. Vztah Hanrattyho a Abagnalea dostává další rozměr zejména v závěrečné části, kterou vám nemíním prozrazovat, rozhodně je totiž jiná, než byste od filmu tohoto typu očekávali.
Ačkoli mé předchozí řádky možná místo komedie slibují drama, je Chyť mě, když to dokážeš velmi lehkým a odpočinkovým filmem, v němž všechny myšlenky jsou podřízeny tomu, aby se divák po celé dvě hodiny ani na chvíli nenudil a příjemně se odreagoval, což se mu spolehlivě daří. Navzdory skutečnosti, že by v první třetině neškodilo filmu pár zkracujících střihů, nelze nic moc vytknout. Paradoxně jediný důvod proč se asi nezapíše Chyť mě, když to dokážeš nějak významněji do pamětí diváků, je ten, že narozdíl od klasických kousků "podvodnických a zlodějských" krimikomedií (Jak ukrást Venuši, Chyťte zloděje) ho tíží příliš mnoho vážných podtónů... Ale přece jen jde o skvělou zábavu, plnou absurdních situací (například před nástupem na vedoucí místo pediatra se Frank učí operovat podle starých televizních seriálů typu Chicago Hope. To mi přijde geniální) a dokonce i parodických či literárních odkazů ("Jste s tím spokojen, pane Flemingu?"). Splnil se mi dokonce sen, neboť jsem viděl alespoň jeden záběr z Conneryho bondovky na filmovém plátně (konkrétně šlo o Goldfingera) .
Zajímavé je, že když jsem přemýšlel, k čemu bych mohl Chyť mě, když to dokážeš přirovnat, nedokázal jsem přijít skoro na nic, když nepočítám Talentovaného pana Ripleyho, který mi v určitých momentech bleskl hlavou, ale ten je samozřejmě, už kvůli celkovému depresivnímu dopadu na diváka, od Spielbergova filmu také trochu odlišný.
Spielberg rozhodně nezklamal. Dokonce i konec, který mu u leckterých filmů vytýkám (obzvláště ta trojice - Schindlerův seznam, Zachraňte vojína Ryana a Minority report, je tentokrát vynikající a nepřetéká sentimentem, za což nejspíše můžeme děkovat samotnému Franku Williamu Abagnaleovi jr., který stále žije a...
Ne, neřeknu vám už o jeho osudech ani o kapičku víc, než by bylo nezbytně nutné, tj. takřka nic.
A teď se podívám na zoubek té techničtější stránce filmu a lepší chrup už jsem dlouho neviděl. Leonardo DiCaprio dokazuje všem zlým jazykům, že je opravdu jedním z nejlepších herců mladé generace a jeho dvě role po Titanicu (Pláž, Don Plum´s bar) prostě jen byly nerozvážným šlápnutím vedle. Postava Abagnalea mu padne jako ušitá a uchvacuje v ní s každou další minutou filmu stejně, jako kdysi uchvacoval v Co žere Gilberta Grapea. Stejně tak z Toma Hankse přímo čiší radost, s jakou postavu agenta Hanrattyho hrál... No a o Christopheru Walkenovi škoda mluvit, ten byl zatím vynikající všude, kde jsem ho viděl a ani tentokrát nezklamal.
Spielbergův dvorní kameraman Janusz Kaminski je zkrátka kouzelník a např. záběry dolaru, vylétnuvšího zpod zavřených dveří a průvanem neseného okolo překvapeného agenta FBI, nám to stále a znovu dokazují. A stejně jako Steven Spielberg podřizuje svou osobitost stylově dokonalé iluzi bezstarostných šedesátých let, jsou i dialogy napsány tak, aby z filmu nevystupovaly, ale dokreslovaly jej. O to více pak vyniknou některá brilantní slovní spojení.
Spielberg nám opět dokázal, že to dokáže...že dokáže být naprosto jiný, ale stále svůj. Takže všechny, kdo mají námitky proti jeho spíše vážnějším devadesátým létům, bude Chyť mě, když to dokážeš vskutku milým překvapením. Nevrací se do osmdesátých let, kdy se jeho osobité pojetí zábavy stalo synonymem pro komerční úspěch. Nicméně i přes vážnou notu, prolínající se celým příběhem, je to zase ten starý dobrý Steven Spielberg, který potěší, rozpláče, rozesměje a pobaví, aniž by musel plýtvat zbytečným sentimentem. Máme tě rádi Stevene... jen tak dál.