I když Sunshine vlastně má svoji hvězdu, a to přímo „star“ přední velikosti – vše se točí kolem ní, je mnohými zbožňována a takřka „nesleze“ z plátna. Berte to jako nadsázku, pokus o odlehčení a trochu i o vtip. Protože přesně v tom spočívá už od Mělkého hrobu (debutu z roku 1994) taktika i tajemství úspěchu režiséra Dannyho Boyla a jeho spolupracovníků (které střídá s jistou pravidelností a velmi zřídka).

Film Sunshine je v první řadě věrný svému „žánru” tzv. neortodoxní sci-fi a podobně naladěnému divákovi tak nabízí vše, co si jen může přát – jednoduchou a zároveň dostatečně závažnou výchozí premisu, kterou děj logicky rozvíjí a s mírou komplikuje, „přiměřenou” psychologickou hloubku i základní symboliku, originální a strhující atmosféru, jasně načrtnuté charakterové typy a přesné rozdělení jejich rolí v příběhu, napětí vycházející nejen z děje, ale také z atmosféry samotné, a pochopitelně nezbytný a přesný odhad na ose humoru a vážnosti situace („Ptáte se, jestli máme obětovat jednoho člověka za záchranu lidstva?! Zabijme ho!”). Jen ten mírný závěrečný žánrový obrat působí trochu zbytečně.

 

Potenciální zápletka naplňuje jednu ze základních žánrových možností sci-fi příběhů a v případě Sunshine se tedy jedná o záchranu života na Zemi. Naše nejbližší hvězda, zdroj života, vyhasíná, lidstvo je v ohrožení a vesmírná loď Icarus je vyslána ke Sluci, aby tuto nám nejbližší hvězdu pomocí jaderné nálože znovu zažehla. První body sbírá film hned při vskutku fenomenálním nástupu (jen se nechejte „oslnit”) a pak vzápětí, když diváka rychle uvádí do děje a rovnou na palubu Icara. Vůbec proto nezatěžuje děj zbytečně (obrazově) doslovným úvodem ze Země ani jiným „pozemským” patosem v průběhu vyprávění. Veškerý patos je čistě „vesmírný” a tak zcela uvědomělý a záměrný. Jak osvěžující přístup.

Jelikož i spojení se Zemí je brzy přerušeno, neopouští vyprávění příznačně vesmírné prostředí až do samotného finále, které na úvod nejprve navazuje a vzápětí s ním v celkovém duchu filmu kontrastuje. Poslední zpráva, kterou loď odešle na Zemi (osobní vzkaz jednoho z členů posádky) je pak intimní sdělení blízkým doma, zároveň podle očekávání předznamenává děj, ale především dokonale vystihuje celkovou povahu Sunshine – uzavřenost (i tu dějovou, shrnuje jak dosavadní stav věcí, tak jejich vývoj), lidský rozměr, přesnost a výstižnost sdělení, nepostrádá nadsázku ani přesvědčivou vážnost, přitom si je film plně vědom všech omezení. A onen závěr vzkazu tedy zní: „Takže jestli se jednoho dne probudíš a bude krásný slunečný den, budeš vědět, že jsme uspěli.”

 

Sunshine nicméně skóruje stejně suverénně i po vizuální stránce, nemluvě o zvukové stopě. Obě složky obratně využívá k podpoře dějové symboliky, zároveň jimi působivě a mnohdy i originálně určuje samotné vyprávěcí tempo. V zásadě totiž vychází z jednoduchého motivu kontrastu - velký/malý, světlo/tma, rychlé/pomalé, hluk/ticho, přirozený/umělý, dva a více protichůdných pohybů či pochopitelně život/smrt, začátek/konec, jedinec/lidstvo, člověk/technologie/příroda atd. Jednotlivé kontrasty pak právě s pomocí především těchto dvou složek rozvíjí do takřka všech filmových rovin. Přitom nejen demonstruje jejich základní formu, ale mnohem častěji je stupňuje až na takřka maximální (snesitelnou) intenzitu. Na podobném principu jsou pochopitelně, i když ne tak doslovně, vykresleny i jednotlivé postavy, přeneseně i jejich výchozí životní postoje a názory.