Roland Emmerich je případ pro psychologa. Už potřetí v krátké době (čtyři režijní počiny) nechal zdemolovat dominantu americké civilizace, New York. Těžko říct, jestli mu děti na pískovišti bořily hrady, tatík rozkopával pompézní stavby z Lega a babička vyprávěla o bombardování Drážďan, nebo Emmerich pouze ví, jak nalákat Američany do kina a svérázným způsobem vzdát hold jejich metropoli (ukázat ji bezmála jako střed vesmíru). Každopádně naturalizovaný Amerikán jasně ovládl katastrofický film posledních deseti let - nejdřív nechal řádit roztahovačné mimozemšťany na Den nezávislosti, pak vpustil do ulic Godzillu, teď New York stejně velkolepě likvidují rozmary počasí a živelné pohromy.

Špičkový klimatolog (něco jako Zákopčaník, ale chytřejší a operující v delším časovém horizontu) Jack Hall, zažil na vlastní kůži lámání kry o velikosti Rhode Islandu. Už je to tady! Oteplování země se začíná stále rázněji projevovat, ale Hallovy výzvy k zastavení provokací všemocné přírody, nemá chuť nikdo z vlivných poslouchat. Nejspíš by však ani to nepomohlo. Původně totiž mělo jít o proces ohrožující až životy dětí dětí našich dětí, ovšem diváci nemůžou v kině koukat na pozvolné procesy trvající desítky let, takže rozmary počasí, způsobené fatálními změnami globálních klimatických podmínek, udeří drtivou silou během několika málo dnů. Spojte si předloňské záplavy na Vltavě, Twistera, Drtivý dopad a Macha a Šebestovou na lovu mamutů, vynásobte třemi a dostanete spoušť, která nadobro změní svět. Pozítří, nebo spíš den po symbolickém a blíže nespecifikovaném zítřku, už bude doba ledová. A doba ledová je doba ledová! Takže Jack (Dennis Quaid) si musí sbalit svou polárnickou výstroj a vydat se zachránit syna (Jake Gyllenhaal) uvězněného v zamrzlém New Yorku, zatímco politické špičky Ameriky čeká vyjednávání s Mexikem o poskytnutí útočiště pro rampouchoidní občany…

Několik prvků patří k tvorbě režiséra Rolanda Emmericha stejně neodmyslitelně jako holubice k Johnu Wooovi. Patos, vrchovatá míra amerických vlasteneckých plků, monumentální akce a vizuální efekty, však neslouží jako trademark a jedna z mnoha rekvizit, tak jako zmíněný opeřenec u šikmookého Johna. Jejich kvalita či střídmost, s níž jsou do díla vpraveny (případ patosu & vlastenectví), určují prakticky výhradně kvality standardizované Emmerichovské produkce, která nastoupila po Univerzálním vojákovi. Názory na jednotlivé kousky se liší, ale panuje obecná shoda, že zmiňované parametry nejlépe splňuje Den nezávislosti, velmi povedený koktejl neokoukané velkolepé akce, revolučních triků a cool hlášek, kterým německý rodák v roce 1996 rozbil bank po celém světě. Osobně patřím k příznivcům Hvězdné brány - ale po ní aby si divák u Emmerichových filmů ukroutil nechápavě hlavu. Ať už v případě děsivě patetického a rozvleklého Patriota, jenž kromě povedené likvidace červenokabátníků nabídl jen statické digitální bitvy a šílené finále s americkou vlajkou, nebo neskutečně pokažené Godzilly, z níž se místo strhujícího spektáklu vyklubala jen monstrózní sterilní nuda.

Pozitivní zpráva na začátek - Den poté je lepší než oba posledně zmíněné paskvily. Minimum hnusně ubrečených dialogů, stejně jako eliminace patetických výlevů činí Emmerichovo nejnovější menu stravitelným pohoštěním. Stravitelným v kontextu s předchozími díly megalomanského režiséra, jenž ukázal Američanům, jak vypadá recept na kasovně úspěšný, pravý vlastenecký blockbuster. Na překvapivý zvrat v něm narazíte stejně často jako na r'n'b vypalovačku v repertoáru Karla Gotta, srovnatelně svěží dialogy by napsal i žák prvního stupně základky po nakoukání Pearl Harboru, Drtivého dopadu a Patriota a logika vyprávění patří mezi tabu, které nemůže od Emmericha požadovat ani ten nejsvědomitější rýpal.

Nepátrejme tedy po hlavě, v níž se zrodil tak absurdní námět o útočícím počasí, které se splaší během několika málo hodin. Nechme na pokoji bleskurychlou námrazu, která hrdiny nahání podobně jako třetí Vetřelec, nebo inteligenci hrdinů topících papírem, ačkoliv všude kolem jsou haldy nábytku. Ať si Jack klidně cestuje ledovou krajinou, v níž kolemjdoucí mrznou, zatímco náš hrdina přespává ve stanu(!), jenž koupíte za pár šupů v nejbližším Tescu, v tenké mikince, spacáčku, a v klidu si vyvařuje polívku. Zkusme taktním mlčením přejít i druhou nejdůležitější dějovou linii, totiž nesmyslnou výpravu otce za synem, která nemůže ani jednomu z aktérů nic dát (Jack ohrožuje svůj život a kvůli zákazu vycházení stejně nemůže syna odvést do bezpečí) a je do filmu vepsána pouze kvůli tomu, aby se na plátně dělo cosi "dramatického" a v závěrečném happy endu mohlo zaznít dojemné "My father". Podstatná je pouze jedna věc: Jak onen kolos za 160 milionů šlape? Jak zábavné jsou Emmerichovy destruktivní hrátky tentokrát?

Bez váhání čistý průměr. Den poté je typický exemplář do škatulky "nic proti ničemu", popř. "nepřekvapí ani nezklame". Emmerich jede přesně ve vyjetých kolejích, pevně se drží osvědčené formulky, kterou od něj očekává každý protřelý filmový fanoušek. Po dramatické expozici následuje lehká pauza, pak klid před bouří (doslova), aby stupňované napětí vyvrcholilo působivými apokalyptickými výjevy. Ani v těch Emmerich nepřichází s ničím novým. Akce stojí zejména na důvěrně známých pompézních záběrech, kterým by rozhodně neškodila nápaditější montáž, čas od času rychlejší střih, jenž by do táhnoucích se obrázků přimíchal adrenalin. Nekouká se na to sice vůbec špatně, ale celkově chladný dojem by neškodilo rozptýlit častěji než jednou až dvakrát za půl hodiny dechberoucí scénou, při níž divákovi zaskočí kukuřice, ze zadních řad se ozve "Wow!" a velkolepý stereotyp nahradí zběsilý akční nášleh. Šestkrát škoda, že těch lítajících reportérů a střemhlav padajících aut není víc.     

Samotnou kapitolou jsou vizuální efekty, kvůli nimž, přiznejme si to, se na Den poté vydá valná většina diváků. Pokrok na poli digitálních technologií je znatelný, těžko hledat ve smršti pixelů, které dávají New Yorku na frak, nějaké slabší místo. Mohutná přílivová vlna, záběry z obrovské výšky, tornáda, to všechno výrazně ční nad cokoliv z Godzilly (i tak technicky slušně vyvedené), a třeba opulentní záběr na tři větrné víry pustošící Los Angeles s vrtulníky a troskami domů za zády patří k naprosté špičce z toho, co počítače vrhly na plátno. Přidejme bluescreen (třeba při utápění desítek Newyorčanů) bez nadsázky lepší než v Pánovi prstenů a širokou škálu fascinujících scenérií, a nosný pilíř filmu je odhalen. 

Nemile ovšem překvapí, že bombastické destrukce zhruba po čtyřiceti minutách trvání vyklidí scénu a ve zpustošené krajině začne první housle hrát nezajímavá linie otec-syn, podpořená o desítky naprosto zbytečných dialogů. Co naplat, že promluvy hlavních hrdinů nepřekračují povolenou míru patosu - pořád film nepříjemně brzdí, aniž by obsahovaly jedinou zajímavou myšlenku, která by opravňovala nekonečný vodopád prázdných slov k otravování diváka. Den poté postavený na megalomanském ničení, tak zcela zbytečně brání sám sobě v rozletu. Dost dobře si nedokážu představit, že by někoho divácky vzrušovaly plytké dialogy o tom, jak se lidstvo dokáže semknout a jak sice zlobíme přírodu, ale v podstatě jsme všichni dobráci od kosti a zase nám bude za pár (stovek) let hej. Navíc když jejich zřetězením vznikne bezmála hodinová prázdnota, často nechtěně komická a lemovaná průměrnými herci - hlavní "hvězda" Dennis Quaid představuje své dvě grimasy, odhodlanou a smutnou s cukající tváří, zatímco mladý Jake Gyllenhaal připomíná jen nepovedený klon Spider-mana Tobeyho Maguirea (i co se charizmatu týče). Někdo jako hláškující Will Smith by bodl. Ale toho už si rezervoval Alex Proyas, tak se modleme, ať jeho potenciál využije v srpnovém Já, robot lépe, než by si dokázal Herr Emmerich vůbec představit - to jen tak naokraj :-)