Kruh 2
Kruh 2
Vzpomínáte na videokazetu, jejíž zvědavý divák se přesně po týdnu na vlastní kůži přesvědčil, že si z něj hlas v telefonu nedělal legraci? Kruh zaznamenal ve své době slušné ovace a tak jsme se přesně po třech letech dočkali pokračování. Je lepší či alespoň stejně dobré jako originál? Nebo se věcí mají úplně jinak...?
Od událostí jedničky, kterou zasvěcenému divákovi jistě netřeba připomínat, uplynul už nějaký ten pátek. Poté, co si Rachel s Aidanem udělali kopie videokazet, opustili svůj útulný byt a jako nové útočiště zvolili malebné horské městečko. Po nějaké době se zdá, že už je od Samary konečně klid a matka se synem dostanou prostor pro normální život. Jenže pokračování jednoho z nejúspěšnějších hororů v historii o něčem být musí a tak se kazeta opět dostává do oběhu a nikoliv překvapivě si najde cestu i k našim starým známým. Avšak to nemá dlouhého trvání. Už po pár minutách je po ní a teď teprve začíná být zajímavou otázkou, o čem by tak film mohl být. Tak tedy. Po spálení kýženého celuloidu se hrdinům začnou vracet zlé sny a malého Aidana přepadne syndrom podivného chování. Situace se má totiž tak: Samara se vrací a nepotřebuje k tomu žádné videokazety. Její duch posedne Aidana, ten udělá pár „divnejch věcí“, oči mu přitom zbělají více než obvykle a své matce začne k jejímu překvapení říkat mami. Zkrátka a dobře je posedlý a pokud Rachel něco neudělá, její ratolest to zalomí o pár desítek let dřív, než bylo v plánu.
Kde jsou boje o to, aby nikdo další neviděl tajemnou videokazetu? Kde je pořádně chraplavá Samara a její „seven days“? Kde je mrazivá zápletka s kupkou tajemství a nepěkně zohavených mrtvol? Čert (a možná Samara) ví. Tady rozhodně ne.
Že něco není v pořádku vám dojde už po několika prvních minutách. Nakata se klasicky snaží resuscitovat úvodní „děsivou“ sekvenci, která má navodit tu správnou atmosféru a hodit vás takříkajíc zpět do centra dění. Opět si v ní zahrají dva teenageři a opět se nese v duchu „Co nejděsivějšího jsi viděla?“. Jenže už za pár minut přijde překvapení a je tak překvapivé, že vlastně dohromady nevíte, co se stalo a hlavně jak se to stalo. Překvapí i zvláštní digitální trik, o kterém se raději neodvažuji polemizovat, zda není nějak sofistikovaně zvláštní. Scéna skončí a nastoupí pocit prázdnosti. Je možné, aby se v dnešním hororu objevil takový amatérismus, který si „nelajsnul“ ani Vřískot 3?
Japonský režisér Hideo Nakata, který byl k novému Kruhu přizván na post režiséra, dostal své místo v podstatě za zásluhy. Než se pustil do spolupráce s velkým studiem, odkroutil si dva Kruhy už doma v Japonsku a za ten první průkopnický získal oprávněně vavříny. Pokračování sice žádným propadákem nebylo, na druhou stranu nešlo o tak úspěšný titul, aby měl Nakata chuť pustit se do Kruhu 0 (což za něj s radostí udělal někdo jiný a rozhodně to podle japonského publika nezkazil). Místo toho se vrhl na Dark Water, jehož remake s Jennifer Connelly mimochodem zaklepe v září i na naše vrátka. V Hollywoodu se hnuly ledy. Jednička Kruhu od Verbinskiho překvapila jak ohlasy, tak tržbami a že bude dvojka se vědělo už po prvním víkendu. Jenže Verbinski další smlouvu nepodepsal a když odmítl i debutant Noam Murro (který mohl udělat slušnou díru do světa), došlo na Nakatu. Ten už ale zjevně na celý Kruh zapomněl a dalo mu práci najet do starých dobrých kolejí...
Kde jen ty zlaté časy jsou. Na současného diváka už neplatí prosté samoúčelně trhané pohyby Samary, i kdyby byla sebevíc cool a chrochtala ještě mnohem hlasitěji. Divák se potřebuje ptát proč, co a jak, zajímají ho motivace postav (kupodivu!) a rád se pouští do logických rozborů. A zatímco se na to při i po jedničce nádherně zvykalo, dvojka jako by šla pozpátku. Důvodů může být několik. Nakata první film od Verbinskiho vůbec neviděl a pořádně neví, jak pokračovat (čemuž nevěřím), podceňuje inteligenci diváka (což u tak očekávaného filmu nechápu) nebo už prostě netuší, co by ze svého dítěte ždímal (proč by se tedy jal film vůbec točit?). Scénář servíruje nesmysl za nesmyslem, nějaká jednička je mu ukradená a ve své podstatě na ní vůbec nenavazuje. Tedy pokud vám u plnohodnotného pokračování nestačí, že se v něm pár minut vyskytuje videokazeta a dvě stejné hlavní postavy, které se po uplynulých událostech odstěhovaly někam na konec světa.
Zbytek příběhu už je jen samoúčelně poskládanou vatou, která by měla dávat prostor strašidelným či pseudoakčním scénám. Skutečně pouze měla, protože o něčem jako strach v Kruhu 2 se dočtete pravděpodobně pouze v distribučních materiálech, rovněž vaše audiovizuální libido zůstane zcela bez poskvrny. Většina pasáží, které by měly budit respekt, působí napůl k smíchu a napůl k pláči. Tatam je dlouhodobé budování atmosféry, nasládlá chuť tajuplného mystična, stav, kdy na vás může bafnout cokoliv odkudkoliv. Nic takového v Kruhu dvojce nefunguje a po většinu času ani nechce. Místo toho se Nakata vyžívá v digitálních tricích (na žádný z japonských Kruhů nedostal ani zdaleka tolik peněz) v kombinaci se zpomalenými záběry, což je sice věc hezká, ale jde na úkor všeho ostatního a do filmu se ani trochu nehodí. Platí to mimochodem i o závěrečné hrdinské hlášce ve stylu Arnolda Schwarzeneggera, která by byla naprosto „out“ už před deseti lety.
Takže, je v Kruhu 2 vůbec něco, co funguje? Kardinální otázka. Funguje tu jako obvykle Hans Zimmer, jenže ten fungoval už v jedničce a když přihlédnu k tomu, že jeho hlavní téma není obohacené o žádné nové prvky, v podstatě nemohu tento atribut započítat. Stejně jako Naomi Watts, která prvně v životě nemá co hrát a které přejete, aby to ve zdraví nějak přežila až do konce. O Davidu Dorfmanovi (Aidan), který byl po premiéře jedničky titulován přívlastky typu „nový H. J. Osment“, se bohužel nedá říci ani to. Naprosto zoufale přehrává a jeho udivující vyspělost se změnila pouze v udivující křeč. Sissy Spacek je víceméně pouze do počtu, ale ze všech přítomných z toho vychází zdaleka nejlépe. Suma sumárum si vzpomínám na vydařenou (a napínavou) sekvenci s jeleny a jednu režijně zvládnutou smrt, která překvapí i otrlejší. Ale to je skutečně vše, přátelé a nejsem si jist, zda to stačí na pokračování jednoho z největších hororových velikánů.
Nedávno jsem si na tomto místě u recenze na Nenávist posteskl, kam to s těmi americkými remaky japonských hororů spěje. Ve druhý Kruh jsem vkládal obrovské naděje a popravdě mě ani nenapadlo, že by se v Nakatových rukou mohlo něco zvrtnout. Bohužel musím konstatovat, že Nenávist je ve světle druhého Kruhu skutečně zábavný a dobře natočený film, na který bych se znovu podíval s desetkrát větší chutí než podruhé na novou digitální Samaru. Pusťte Nakatu od válu a nechte Kruh u ledu, kde měl zůstat už při Verbinskiho výplatě. Bojím se, že by ve trojce mohlo být ještě hůř. Dvojka tak tak visí na převisu nad bezednou propastí podprůměrné kinematografie a jen lehké popostrčení ji dělí od věčného zatracení za brutální kastraci slibně se rozjíždějící série.