Filmy Olivera Stonea jsem nikdy neuznával. Nemám Olieho rád a když bych před čtvrt rokem sestavoval žebříček mých nejneoblíbenějších áčkových režisérů, Stone by bez obtíží uhájil první místo (důvody k téhle vlně antipatií jsem se před více než půl rokem pokusil vystihnout v tomto článku). Shodou nešťastných vnitroredakčních okolností však zůstala recenze na mě. Ve vzduchu viselo vraždění diváckých neviňátek; jméno režiséra, zdrcující zámořská kritika, ďábelská stopáž a ekonomický kolaps dávaly tušit jednu z nejdrsnějších tříhodinovek života. Navíc v proklatém žánru, který se v mých očích až příliš často projevuje jako suchá rekonstrukce bez žádoucího myšlenkového vkladu a obecnější interpretace. Jenže… i když jsem ten poslední, kdo by chtěl Stonea chválil, u velikého Alexandra prostě nemám na výběr.

Shrnutí děje jsem se rozhodl tentokrát vynechat, jistě není zapotřebí opakovat učivo páté třídy základní školy. Že si ho nepamatujete? Tak to vidíte: To byly pořád flusačky, házení pytlíků s vodou z okna, tahání holek za vlasy a fackování kluků… a Komenský se musí obracet v hrobě. Ale že jste to vy: Stoneův Alexander Makedonský byl bisexuál, blonďák a vizionář, který jako (Aristotelem vychované) pískle nastoupil na místo svého nemilosrdného otce Filipa, aby se pod vlivem panovačné matky a vlastní velitelské geniality vypracoval v největší postavu starověku. Ovládl Řecko, Persii a většinu tehdy známého světa, válčil s opicemi, sbalil Rosario Dawson a po vzoru Marylin Monroe a Elvise Presleyho se na vrcholu sil odebral do věčných lovišť. Stačí? Pro dnešek určitě…

Oliver Stone se přes dokumentární výpotky svého politického já vrátil obloukem do hraného ringu. Ne aby přednesl několik apolitických frází ve víru akce, ale naopak portrétoval fascinující osobnost, v jejíž kedlubně rezonují jak myšlenky moderního věku, tak i dnešní doba samotná. Když se Alexander rozlézá do všech světových koutů, doznívají v jeho rozpínavosti polnice americké vojenské mašinérie, když vyzývá k přerozdělení majetku mezi lid, probouzí se v něm duše velkého socialisty, ale zároveň i liberála, jenž si jednou rukou podmaňuje svět a druhou diriguje svůj lid, aby mezi sebe přijal sobě rovné divochy. Sní o bezplatné výchově světa v duchu antického školství, ne jako usurpátor moci, ale jako velký sjednotitel světa, v němž nezáleží na barvě pleti a sexuální orientaci. A pak že globalizace sucks.

Když by Oliver Stone napsal na základě filmu svůj životopis Alexandra Makedonského, takhle nějak podobně by mohl vypadat výtah z několika jeho odstavců. Ve Stoneově filmovém díle se však takto zjednodušená dějepisná zkratka nevyskytuje, tedy až na rámující (a spíše pocitové než věcné) vyprávění Alexandrova současníka Ptolemaia, jenž prostřednictvím Anthonyho Hopkinse představuje hlavní postavu divákům. Alexander nedeklamuje jaký je, nežene se pouze za svobodou nebo za dobytím světa. Jeho duše se zmítá pod nánosem příliš mnoha cílů, příliš mnoha ambicí, které nelze jednoduše definovat v duchu Gladiátora či Williama Wallace. Díky Stoneovi a urputnému výrazu v očích Colina Farrella je však jasné, že veškeré jeho činy a ideály nekompromisně vyplývají z těch nejnitěrnějších duševních pohnutek. Každý druhý hollywoodský tvůrce by je explicitně vykřičel do éteru, Stone je však nechává pod pokličkou, kterou čas od času nadzvedne nezastavitelný tlak páry.

Místo toho, aby se opájel tradičními kontrasty zlí vs. hodní, při smyslech vs. šílený nebo hledal únik v jednoduchých motivacích ve stylu historických velkofilmů s hrdinou a jeho zavražděnou láskou (nenechte se mýlit, Statečné srdce mám přesto opravdu rád :-), Stone pečlivě hledá okamžiky Alexandrova života, které zformovaly jeho osobnost. A znovu musím zdůraznit, že nekráčí po vyšlapané pěšině (kterou by symbolizovalo krátké, ale nepřesné, že „po otcově útoku na matku se z Alexandra stal homosexuál“), nýbrž se chrabře vrhá do spletitého houští, v němž za sebe skládá střípky nejdůležitějších bitev, zlomových setkání i zdrcujících porážek v kruhu rodinném. Je to trasa možná až příliš neurovnaná, kde flashbacky oddělují měsíce i roky nezmapovaných událostí, přičemž jejich rozptyl se zdá víceméně nahodilý. Její podmanivost i výstižnost ve vztahu k Alexandrovu vývoji ovšem tuto dílčí výtku rázně redukují. Zvlášť když se Stone zhruba ve dvou třetinách filmu umí mistrovsky vrátit až k Alexandrovu nástupu na trůn a obrazově i obsahově prováže velmi vzdálené úseky dobyvatelovy životní pouti (a ve stylu tikajících Hodin je propojí mystickým nádechem osudovosti).

Dovolím si tvrdit, že Stone vždy uchvacoval spíše kontroverzí a vyhraněným pohledem na téma než napudrovanými obrázky. Ani Alexandrova biografie s rozpočtem 130 milionů se nemůže rovnat pompéznosti těch nejslavnějších historických/fantasy bitev, odvážil bych se však tvrdit, že i v ohledech vizuálního rautu Stone přitvrdil (byť jen na nějakých třiceti minutách bitev). Nezkouší blafovat efektními parádičkami, ale i velkolepá kolize s Peršany má svoje kouzlo. Sice evidentně makaly procesory a v honbě za syrovostí se Stone až příliš často vyžívá ve zmatečných detailech mezi tisíci vojáků (podle mého působí nepatřičně i úvodní proslov na téma svoboda a glorifikace Alexandra přímo v boji na úroveň polovičního Aragorna), v rámci celku si však Stone začne dotěrně koledovat alespoň o chvalitebnou známku na vysvědčení.

Přitom to nejlepší má teprve přijít během nekompromisních „sloních náletů“, které co do syrovosti, sugestivity a opravdovosti strčí hravě do kapsy chladně vyrenderované a, řekl bych málo „nebezpečné“, olifanty. Nad famózním a ultrazpomaleným kamarádským poklábosením koně a slona snad ani nebudu plesat. To se musí vidět! Filtry, vynechané framy, zvířecí dynamika v boji za slávu: Na tomto území vládne Alexander zvlášť tvrdou rukou.

Ještě jedna zvláštní charakteristika "Alegzándra" zdobí. Herce bych ve své recenzi mohl klidně vynechat. Jejich postavy totiž ani na okamžik nevystupují z intencí celistvého filmového tvaru, neodbíhají k soukromým exhibicím, zkrátka a dobře zůstávají na identické úrovni oživlých soch v historické fresce. Každý z jejich představitelů by si však zasloužil vlastní odstavec užaslý nad vžitím se do postavy. Přeskočím sira Hopkinse, Jareda Leta i animální divoženku se zatraceně naditou podprsenkou Rosario Dawson, kvůli narůstajícímu počtu znaků i sebejistého navrátilce do první ligy Vala Kilmera. Ti všichni totiž jen výtečně přihrávají Angelině Jolie a Colinu Farrellovi. Ztepilá Angelina nezapomněla svůj herecký um a jako dominantní matka v majestátně slušivých starověkých hábitech se tyčí nad veškeré mužské osazenstvo.

A Farrell? Farrell je prostě jen jeden. Dál stoupá a dál nezklamává, přičemž cestu za slávou lemuje tak úžasně chameleónskými výkony, jaký předvádí právě v Alexandrovi. Lhostejno zda zrovna kamera visí na roztahujících se nosních dírkách či zoufalých očích, vždy se k další metě vzpíná Alexander Veliký, nikdy Colin Farrell tak jak ho známe třebas z Telefonní budky. A velký šéf Oliver tohle galapředstavení suverénně diriguje. Sledovat způsob jakým kupříkladu vygraduje první paranoidně-psychotický Alexanderův úlet, jak pracuje s hučícím zvukem a běsnícím Farrellem, si žádá o velkou pozornost na velkém plátně. Lahodné…

Ale zpátky na zem. Chápu, že se svou více než pozitivní recenzi zůstanu jako osamocený pěšák v poli, který s několika věrnými dřív nebo později podlehne tlaku milionové armády. Alexander nemá mezi mainstreamem co pohledávat, protože je až příliš nenažehlený a nejednoznačný, o to víc když nenabízí coolózní souboje či strhující klání vozatajů. Představuje se nicméně komplexní portrét velké osobnosti s velkými chybami (jak říká sám Stone), který si zaslouží šanci od specifického publika. Pokud bažíte po novém Gladiátorovi, nebude pro vás Alexander dostatečně upokojivou pohádkou na dobrou noc. Názorově tolerantní (odtud ta americká averze) a ono otřepané „náročnější“ publikum by si však mohlo přijít na své. A Farrellovy blonďaté kadeře pak hýčkat v paměti jako skvělou ukázku výpravy do minulosti, která nepotřebuje být povrchním popem