Představte si, že jedete se svojí malou dcerou autem a zcela náhle se před vámi ve tmě objeví podivný stín. Brzda, smyk a pak už jen tma. Když se za několik hodin probudíte z bezvědomí, vaše dcera je pryč. Vylezete z auta a město kousek před vámi leží v podivné neprostupné mlze, teprve po chvíli zjistíte, že se na vás snášejí kousky bílého popela. Vydáte se do opuštěných domů, nikde nikdo, najednou v dálce uvidíte stín malé dívky připomínající vaší dceru.
Na zavolání nereaguje, tak jí pronásledujete až do útrob jednoho domu. Jak sestupujete do tmavého sklepa, začne nahlas zlověstně houkat siréna a svět se propadá do absolutní tmy. Nahmatáte zapalovač a v malém světle postupně začínáte rozeznávat obrysy. Za vámi se ozve podivný skřek. Otočíte se a proti vám se kolébá malé podivné stvoření, z části popelavé, z části rozžhavené jako uhlík. A za ním další a další. A všichni jdou po vás….
Není pro film natočený podle počítačové hry lepším výsledkem, než když se snaží do atmosféry a struktury své předlohy ponořit od absolutního začátku. Silent Hill, který vznikl podle stejnojmenné herní série, už od prvních minut nenechává na pochybách, že žádné kompromisy při převodu na filmové plátno dělat nebude a vy se budete muset jeho tempu a náladě podřídit. A to je jenom dobře.
Předešlé videoherní adaptace jako Mortal Kombat, Resident Evil či Doom sice do jisté míry okopírovaly princip svých počítačových předchůdců, ale než aby se snažily hře přiblížit, vytrhly z ní jen to nejpodstatnější a to naroubovaly na klasický filmový postup. Silent Hill na to jde jinak. Téměř celý děj neopustíme hlavní hrdinku, se kterou pomalu a postupně objevujeme nové neznámé prostředí. Dostává se nám minimum vysvětlení, vedlejší postavy přicházejí a odcházejí a děj přímočaře spěje k tomu, že v závěru dojde k nějakému vyvrcholení, kde ale ne všechny otázky budou zodpovězeny a vyřešeny.
Silent Hill je svým původem akční adventura spadající do hororového žánru, její filmový přepis z této linie neuhýbá. Není to však standardní horor, kde by na ústřední postavu v pravidelných intervalech valily zástupy mutantů (zombie, mimozemšťanů….), naopak každý protivník z děje má unikátní vzhled, účel a vazbu na události z minulosti. Jejich podrobnější popis by neznalé z vás ochudil o zážitek, ale zkuste si představit mix Hellraisera, Horizontu události, Cely a těch nejchorobnějších představ sériových vrahů.
Japonský původ námětu se projevuje nejen ve vzhledu a chování monster, ale především také v nestandardní zápletce. Malé strašidelné děti sice začínají být díky hollywoodským předělávkám japonských hororů (Kruh, Nenávist, Temné vody) už poněkud vyčpělým zbožím, ale ve spojení s "monstr“ dějem a krvavými scénami, které jsou na americký mainstream skutečně odvážné, je tahle podivná kombinace stále ještě účinná.
Hodně dělá především vizuální stránka, na které se francouzský režisér Christopher Gans (Bratrstvo vlků) vyřádil do posledního políčka. Městečko Silent Hill uvidíme celkem ve třech různých dimenzích a pokaždé je jiné, jinak strašidelné. Tísnivý dojem umocňuje, že ústřední postava je žena a proti všem nástrahám prokletého města má k dispozici často jen kuchyňský nůž. Její přerod od starostlivé matky do téměř akční hrdinky je plynulý a přirozený, dobrou volbou bylo obsazení sympatické Radhy Mitchell (Černočerná tma). Od Sigourney Weaver a její Ripleyové jsme tu už hodně dlouho neměli někoho takového.
Aby té chvály nebylo příliš, tak je nutno přiznat, že do vizuálních hrátek se režisér Gans zamiloval až příliš a často zapomíná na lepší gradování napětí, šoky ke konci už nepůsobí tak přesvědčivě. Také dvouhodinová stopáž ve své druhé polovině působí až příliš ospale, na střihačském stole se z původně plánovaného tříapůlhodinového „pekla na Zemi“ mohlo klidně ještě dalších pár minut ocitnout.
Ve výsledku nastává největší potíž s doporučením pro ty, kdo sedí na obou koncích diváckého vkusu. Fanoušci hry sice mohou soutěži o to, kdo pozná ve filmu co nejvíce známých monster, prostředí či melodií, ale zase budou ochuzeni o moment překvapení a působivou atmosférou, tedy věci dobře známé z hry. Pro sváteční diváky bude film v mnoha okamžicích až příliš jednoduchý a brutální, ortodoxní hororoví fandové zase budou naříkat nad některými prohřešky proti žánrovému klišé.
Nejlépe tak na tom budou filmoví všežravci, obzvláště ti, kdo si potrpí na hutnou atmosféru, a rádi se nechají i za cenu několika logických faulů dobrovolně unášet. Za odměnu mohou očekávat, že po zhlédnutí nepochybně budou mít chuť původní počítačovou hru objevit. Což je asi to nejlepší vysvědčení, které může film podle počítačové hry dostat.