Miss Potter
15. 7. 2007
Miss Potter
Renée Zellwegerová a Ewan McGregor společně v podmanivém filmu, v němž žádný dětský sen není nerealizovatelný, žádná postava záporná a žádná bolest nepřekonatelná.
Jakkoli se v případě Miss Potter nabízí srovnání s Hledáním Země-Nezemě, ve skutečnosti jsou oba filmy v lecčem odlišné a na tytéž věci se dívají radikálně odlišnou optikou. Film Hledání Země-Nezemě výrazně reflektoval společenské pomluvy, nesmyslnost třídního dělení, rozklad zdánlivě pevného vztahu partnerů z vyšších vrstev a samotný pohádkový fantazijní svět byl okázale předváděn jako únik ze světa plného přetvářky a předsudků. Miss Potter ale žádný podobný rozpor mezi hořkostí reálného a opojné únikovosti fantazijního nabízet nechce. Všechny pokusy o společenskou kritiku působí jako úmyslně přehnaná karikatura, která jen napomáhá příběhu, ale žádný složitější význam nemá.
Pokud tedy Hledání Země-Nezemě vyprávělo o únikovosti, Miss Potter jednoduše úniková je... Také vypráví o skutečné legendární osobnosti světa dětské literatury, ale naivní rétoriku nereflektuje jako prvek z hrdinova života, nýbrž ji přejímá jako dominantní prostředek k vlastnímu vyprávění. Svět Beatrix Potterové je současně dětským světem jejich zvířecích knih: jako bychom celou realitu dobové Británie sledovali ne očima Potterové, ale přejímali celé její naivistické a optimistické vnímání. Tomu ostatně napovídá i rámování celého filmu do jejího vyprávění. Ne, tak se to zřejmě nestalo, ale Potterové vzpomínky to tak zobrazují... a dělají to skvěle.
Důsledně stylizovaný příběh představuje spíš dětskou představu o světě dospělých, vydávání knih a postupném sbližování dvou nenapravitelných snílků, jejichž vztah je neuvěřitelně romantický, pozitivní a nevinný. Oba představují ve svých třídách spíše outsidery, jejichž odevzdanost vlastnímu snu nenarazila na realitu všedního života, ale naopak sklidila obrovský úspěch. Životní příběh Beatrix Potterové je skutečně jen obtížně uvěřitelná realizace toho, o čem sní po večerech děti, když si bájí vlastní úspěšnou dospělou kariéru v milovaném zaměstnání. Naprosto nepravděpodobné, kýčovité... ale – světe, div se – pravdivé. Pokud Barrie do dětského světa utíkal před realitou, Potterová dítětem nikdy být nepřestala.
A právě v tomto tkví největší problém britsko-americké Miss Potter – naprostá nekonfliktnost, sentimentálnost, přiznaná kýčovitost a nepřítomnost něčeho, co by šlo nazvat negativním prvkem. Vyprávění se jen málokdy obejde bez skutečných komplikací a zvratů, které by nutily postavy situaci řešit, a tak udržovat příběh zajímavým. Jenže nepočítáme-li tragický melodramatický moment, který je dílo „osudu“ a ne ničí zlovůle, Potterové životní odysea prostě na žádnou komplikaci nenarazila. Všechno se daří, všechno do sebe zapadá, knihy se prodávají, oddaně se zamiluje, stane se navzdory očekávání pohádkově bohatou a tak dále. Všichni se pořád jen usmívají, uculují a pokukují po sobě.
Jediný negativní prvek představují předsudky rodičů hlavní hrdinky, ale ty jsou natolik stylizované a místy regulérně karikované, že je těžko lze brát vážně a při pohledu na paličatou Beatrix ani nemůžeme předpokládat, že by měly nějaký efekt a zkomplikovaly příběh. Tato zjednodušení se týkají i spíše implicitně přítomného tématu ženské emancipace a feminizmu, které je kromě Beatrix představováno prostřednictvím osobité (také po třicítce stále neprovdané) Millie. Ačkoli se hovoří o tom, že muž může být ženě užitečný jen k „finanční podpoře a rozmnožování“, nakonec je vše zavrhnuto jako „hlouposti“, které osamělé ženy musejí říkat, aby se nepoznalo, že jsou nešťastné. Dominantní ideologie zvítězila.
Ale o něčem podobném asi bude při sledování Miss Potter přemýšlet jen málokdo, protože nekonečný optimizmus a („nepotrestaná“) naivita Beatrix Potterové je jednoduše nakažlivá. Celý film je jí prosáklý a důsledně toto vidění skutečnosti neopouští ani ve chvílích hrdinčina zoufalství. Pokud máte rádi filmové „povzbuzováky“ jako Hledání Země-Nezemě (přes odlišné prostředky je emocionální dopad velmi podobný) nebo Láska nebeská, jste ochotni koukat na uculující se Renée Zellwegerovou a Ewana McGregora (oba jsou fantastičtí) a především v sobě máte stále kus dítěte/dětského vidění světa, prostě ji vidět musíte.
Je úchvatně britské, Británii nepokrytě romantizující a ve své upřímnosti okouzlující. I „chorobně analytický“ cynik jako já se nechal v recenzi unést. Co teprve vy?