Spoléhat na tradiční žánrovou zkušenost je v případě sledování Černé knihy ošemetný přístup, protože ten film se nakonec pokaždé odhalí jako trochu jiný, než jste čekali. Od začátku víte, že hrdinka přežije, což filmu umožňuje konstruovat množství situací, kde nebudete přemýšlet, jestli z nich hrdinka vyvázne se zdravou kůží, ale jak z něčeho takového vůbec může vyváznout, aniž by to nevypadalo hloupě. A tato permanentní oscilace mezi strachem o hrdinku a strachem o film mu nakonec umožňuje opouštět mantinely válečného dramatu a čím dál intenzivněji směřovat k cynické žánrové hře. Válka a historické souvislosti jsou v ní jen pozadí pro další Verhoevenův cynický výsměch konvencím zobrazování, uměleckosti a vnímání dobrého/zlého.

Na rozdíl od filmů Showgirls, Hvězdné pěchoty a Muže beze stínu, které se vysmívaly konvencím a balancovaly na hranici mezi vážností a ironií (ačkoliv je skoro nepochybné, že jsou sžíravě ironické), Černá kniha – vyprávějící o osudech židovské hrdinky během druhé světové války v Holandsku – se vrátila i k vypravěčské virtuozitě Základního instinktu. Běh vyprávění je rytmizovaný na vzájemně propojené samostatně fungující segmenty, ve kterých se vždy promění rozestavění dobrých a zlých, určí se nové priority snažení a vytyčí se jiný cíl. Téměř dvě a půl hodiny Černé knihy jsou rozděleny do pěti podobných segmentů po dvaceti až pětadvaceti minutách (přesněji řečeno 00:00 - 00:20 - 00:45 - 01:10 - 01:34 - 01:58).

Takto strukturované vyprávění funguje jako precizní stroj, kdy vlastně žádná zápletka nezůstane dost dlouho, aby se mohla okoukat a vyčerpat. „Holocaustové“ drama o útěku židů před nacistickou perzekucí se promění v partizánskou hru s všudypřítomným systémem, jenž se stane dějištěm špionážní zápletky, která vyústí v akční film a skončí jako hořký výsměch všem stranám se žánrovým základem v thrillerovém příběhu o pomstě. Žánrová klišé jsou přitom občas zpochybňována a jindy s lišáckou rozkoší naplňována, explicitní laciné násilí s cákající krví střídají absurdní scény ve stylu „jak toho chlapa konečně dorazit“ a dráždivou erotiku koupel ve výkalech.

Kamera neuhýbá před ničím a ukazuje stejně otevřeně odbarvování ženského přirození, penis oplzlého esesáka i vyhřezlé lidské mozky. Černá kniha ale ani na okamžik neztrácí pobavený odstup a zároveň může celou dobu zobrazovat dostatečně trpce na to, aby je nebanalizovala. Některá úmrtí baví, jiná bolí... Erotika někdy dráždí, někdy obtěžuje... Vše je ale podřízeno tak pečlivé práci s vyprávěním, že skoro hitchcockovsky spletitý thriller (místy připomíná Pověstného muže) ani přes okázalou, ba přiznanou vykonstruovanost vykonstruovaně nepůsobí. Ironický odstup filmu od svého vyprávění mu sice umožňuje zobrazovat věci, které by jinak neprošly, ale nijak nesnižuje intenzitu jeho působení na diváka.

Ta do značné míry staví hlavně na herectví všech přítomných představitelů, kteří musí nezřídka hrát tak, aby mohli být zpětně i přes kladnou charakterizaci odhaleni jako padouchové nebo naopak (tyto role se proměňují s jednotlivými segmenty). Celý film samozřejmě táhne především vynikající Carice van Houtenová v hlavní roli, která naprosto hladce přechází napříč různými žánrovými segmenty, aniž by její charakter ztrácel na komplexnosti. Ostatní herci si dokázali poradit i se zmíněnou nezbytností hrát neustále na hranici mezi žánrově typovým a seriózním psychologickým herectvím, což platí i pro padoucha Frankena, který si „druhý kabát“ obléká jako žoviální klavírista na SS večírcích.

Zábavný je pak možná zamýšlený/možný nezamýšlený castingový žert s obsazením herce Petera Bloka do role „židovského zachránce“ Van Geina, který jistě jen náhodou neustále připomíná Liama Neesona jako Oskara Schindlera.

Pokud ale mluvíme o pečlivé rytmizaci ve vyprávění, stejně pečlivý je snímek i v konstrukci scén. Hollywoodská inscenační jistota a cit pro zesílenou kontinuitu se do Černé knihy promítly, což samozřejmě ještě více zvýrazní záměrně rušivé momenty jako znenadání zařazený velký detail padouchovy tváře, kterak si po vyvraždění lodi plné židů zapálí cigaretu (poté ještě jako flashback řádně zdůrazněno v jiné scéně) nebo ženu v letech, jíž z hrudí cáká na všechny strany krev. Inscenaci tradičních „hitchcockovských“ momentů (hrdinka instaluje odposlouchávací zařízení do kanceláře SS důstojníka... a blíží se SS důstojník) film zvládá se stejným přehledem jako složité davové scény ponižování hrdinky, organizované v prostoru vertikálně i horizontálně.

Černé knize tedy není radno věřit. Každých dvacet až pětadvacet minut změní tvář a znemožní vám přemýšlet příliš dlouho dopředu. Ostatně hrdinka přežije, to všichni víme... Tak proč myslet moc dopředu, když nám to stejně k ničemu není? Místo toho se můžeme bavit, jak na bastardy narazíme na jakékoli straně, že všechny politické systémy jsou stejné svinstvo... a že natočit válečný film podobně ironizující metažánrovou optikou je vlastně parádní nápad. Seriál 24 hodin potkal Schindlerův seznam s Tuctem špinavců v čele s Pověstným mužem... a za tím vším stojí Paul Verhoeven. Řekněte... Nezní to snad parádně?