Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň
10. 4. 2007
Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň
Zalepit v kinech nemalou díru po Pánovi prstenů přichází další filmová adaptace slavné fantasy předlohy. V říši zvané Narnia probíhá boj proti zlé čarodějnici a opět v tom budou hrát hlavní roli lidé. Výpravná pohádka s nádhernou krajinou učaruje hlavně těm nejmladším.
Byly jednou čtyři děti – Petr, Zuzanka, Edmund a Lucinka. Protože nad jejich okny právě zuřila druhá světová válka a Londýn úpěl pod nálety, byly poslány stejně jako mnoho jejich vrstevníků na britský venkov, pryč od všech válečných hrůz a nebezpečí. A právě v domě starého profesora začíná jejich největší dobrodružství – dům je velice rozlehlý, plný nekonečných chodeb a opuštěných místností a v jedné z nich naleznou děti velkou skříň.
Ta se stává jejich vstupem do zcela nové říše zvané Narnia. Zemi vládne zlá čarodějnice, která ji pokryla sněhem a mrazem a s pomocí svých špehů a přisluhovačů trestá každého, kdo se jí protiví. Čtveřice dětí je pro ni obrovským nebezpečím, protože právě stejný počet lidí je zapsán v proroctví, které jí má připravit o trůn a přivést do země zpět mocného (a hodného) Aslana.
Karty jsou brzy rozdány – zatímco pochybovačný Edmund své sourozence zradí a přidá se alespoň pro začátek na stranu čarodějnice, zbyla trojice se s pomocí manželského párečku bobrů spojí s Aslanem a všechno spěje k závěrečné bitvě o budoucnost Narnie…
Nepřipomíná vám to něco? Ale jistě, chiméra zvaná Pán prstenů bude Letopisy Narnie provázet na každém kroku, ačkoli několik základních rozdílů zde nalezneme. Tak za prvé, autor předlohy, britský spisovatel C.S.Lewis, byl nejbližším přítelem J.R.R.Tolkiena, svůj sedmidílný epos o Narnii ale publikoval dříve, než se otevřely vrátka do Středozemě. Lewis sdílel s Tolkienem nadšení pro rozhlehlé smyšlené říše, do kterých zasazoval stejně jako mnoho dalších následovníků různé postavy, rasy, jazyky a vytvářel okolo nich kompletní mytologii.
Za druhé lze v obou příbězích nalézt mnoho společných paralel a můžeme se jen hádat, která z nich spatřila v myšlenkách autorů-kamaradů dříve světlo světa – na záchranu říše vyráží opět čtveřice neobyčejných hrdinů, provází je haštěřivá a upovídaná dvojka z jiného plemene, pomáhá jim také mocný a obávaný mudrc, který zažije pád i návrat, jeden z hrdinů je od začátku předurčen být králem, ale brání se tomu a vše se jak jinak rozhodne ve velké bitvě, kde na obou stranách bojuje mnoho rozličných postav.
A v neposlední řadě mají Letopisy Narnie s Pánem prstenů společnou filmovou řeč. Nebýt úspěchu filmového zpracování Tolkienovy trilogie, těžko by se někdo odvážil v tak mohutném stylu vstoupit do tohoto světa (existuje už ovšem televizní seriál). Spíše pomrknutím pro znalé je pak národnost režiséra Andrewa Adamsona (novozélandská), který na hranou půdu přesedlal od monitorů počítačů (Shrek) a všímavým nepochybně budou některé exteriéry více než povědomé (natáčelo se kromě Zélandu také částečně v Čechách).
Tady ale veškerá podobnost končí, zásadní rozdíl obou předloh je v jejich čtenářích. Zatímco Pán prstenů je četba velice propracovaná, s bohatou mytologií a fantazií, určenou pro děti odrostlejší a vytrvalejší, Letopisy Narnie je knížka pro malé děti. Přečíst první knihu z celkem sedmidílné série nezabere díky velkému písmu a obrázkům více než hodinu, jednoduchý vysvětlující děj je určen těm nejmenším čtenářům, pro které je i Harry Potter už příliš dospělý.
A velice podobně je na tom film, který by v našich končinách mohl klidně zapadnout do magické kolonky pohádka. Vyprávění probíhá z pohledu dětí, děj je stejně nekomplikovaný jako v knize (film se předlohy drží velice věrně), rychle se střídají místa a občasné násilí je v mezích všeobecné přístupnosti. O málokterém hraném filmu z poslední doby lze říci, že by byl tak křišťálově jednoduchý a zaměřený na nejmenší děti, jako právě Letopisy Narnie.
S tímto pohledem samozřejmě vyvstává otázka, zda jako nenáročná pohádka film funguje. Oproti žánru jak ho známe u nás, jsou Letopisy Narnie zaměřené hlavně na akci a dobrodružství, slovní hrátky či jemné pošťuchování ustupují do pozadí. Charaktery jsou rozděleny od začátku do dvou skupin a s jednou výjimkou u nich nedojde k žádnému bohatšímu prokreslení. Tou výjimkou je postava Edmunda, váhajícího a ztrátou rodičů postiženého mladšího bratra, okolo kterého je vystavěna většina zvratů, což ho v jinak přehlédnutelném obsazení dělá nejzajímavějším charakterem.
Jednoduchá zápletka s plochými hrdiny funguje na filmovém plátně pouze z jednoho důvodu, a tím je vizuální stránka. Krajina Nového Zélandu je pro podobné fantasy spektákly ideální půdou a zřejmě by uspěla i kdybychom měli dvě hodiny v kuse sledovat rozlehlá zelená luka, nad nimiž se v pozadí vypínají obrovské hory. Natočit v podobném prostředí bitvu dvou armád znamená okamžitě vstupenku do lepší třídy a jen a jen díky působivým exteriérům získávají Letopisy Narnie cenné body.
Další povedenou věcí na Narnii jsou triky, které se většinou soustředí na vedlejší nelidské postavy jako jsou mluvící bobři, vlci nebo lvi. Jejich v útrobách počítačů oživený pohyb je velice plynulý a otevírající se ústa nepůsobí nijak směšně či nepatřičně. V případě lva Aslana se dokonce podařilo do jeho tváře vtisknout zajímavé emoce, které v patřičných dějových obratech dokáže dobře zahrát, jedny přivřené oči u něj dělají mnohem více než afektované rozkazy bílé čarodějnice. Tu si Tilda Swinton zahrála s podobným gustem jako nedávno archanděla Gabriela v Constantinovi.
Ve výsledku jsou tak Letopisy Narnie nepřehlédnutelnou podívanou, zabalte si ovšem při cestě do kina s sebou velkou dávku dětského uvažování a snažte se při tom příliš nemyslet na Středozemi. Teprve potom dojdete slušnému hodnocení.
